Moje cesta za vášní

Dnes vám povím příběh o tom, jak dozrál čas, já nabrala sílu a vykročila za snem, mlhavou vidinou nového života. Byla to cesta za vášní. Vydala jsem se z pouště vyhoření do nádherné živoucí zahrady radosti a nadšení z tvorby. Stalo se to v jednom zlomovém roce a já pak stála uprostřed svého ráje a připadala si jak malá holka v říši divů.

„Potkalo mne tolik náhod a dostala jsem od života tolik dárků, o kterých se mi nesnilo ani v nejdivočejších fantaziích.“

Život vzhůru nohama

Na začátek trocha podhoubí. Říkávala jsem si, že až jednou budu velká, silná a moudrá žena, tak budu inspirovat lidi. Podněcovat je k tomu, aby byli šťastní, aby hledali pravdu a hloubku v sobě, aby našli své touhy a sny a také aby našli spojení s přírodou, s tou krásou stromů, keřů a kytek. Ale neměla jsem žádnou představu o tom, jak to jednou udělám.

A pak přišly děti. Stejně jako mnoha jiným ženám, které se staly matkami, i mne děti přeskládaly život vzhůru nohama a přezkoumaly důkladně, zda žiju život v souladu sama se sebou. Moje zahrada byla taková vlna na pozadí, které ve spolupráci s dětmi konala, co bylo třeba. První miminko nás přestěhovalo z města na venkov, druhé pročistilo moje tehdejší zakázky a s příchodem mého třetího mazlíčka jsem konečně definitivně pochopila, že mezi čísly a paragrafy už dále zůstávat nemohu.

Nedokázala jsem sama sebe už udržet u té rutinní práce, která mi přestala dávat smysl. Cítila jsem se naprosto vyhořelá, ztrácela jsem postupně energii, radost a moje frustrace se podepisovala i na mém zdraví. Bylo jasné, že musím něco udělat, a to velmi brzy. S myšlenkou na změnu profese jsem koketovala dlouho, ale absolutně mi nepřicházel žádný nápad, co konkrétního nového by to mohlo být.

Průhled do minulosti

„Dobrá, kam se tedy vydám?“ dumala jsem bloumaje po zahradě někdy v roce 2015  s foťákem v ruce. Nedávno jsme zasadili další keře do živého plotu na přikoupenou část pozemku a já si chtěla ty proutky v pelechu ze slámy vyfotit. Cvak. Pro všechny případy, kdybych třeba jednou …

Přemýšlela jsem, kde to moje poslání tedy sakra je. Chtěla jsem pomáhat lidem, být užitečná… Dělat něco, co mě bude opravdu bavit a cítit, že to má smysl… „Hm, tahle kvetoucí výsadba pod stromem se mi povedla! Cvak.“. Možná něco kolem psychologie, osobního rozvoje. Třeba typologie, ta mne hodně bavila, šťourat se v sobě a hledat, kdo tedy opravdu jsem.

Náhody neexistují

Ačkoliv jsem po cestě ledasco o sobě objevila, stále jsem nevěděla, kam mám zacílit, kudy vede moje cesta za vášní, kde budu světu užitečná. Až jednou, bylo to na podzim roku 2020 a můj nejmladší právě začal chodit do školky, přišel takový velmi rozechvělý a nejistý nápad odněkud z hlubin: „Vždycky jsem přeci chtěla na živý kurz o designu ekozahrad.“

Věděla jsem ale, že v posledních letech už Jaroslav Svoboda takové kurzy nedělal. Přesto jsem mrkla na jeho stránky, kdyby přeci jen… A nic.

Avšak druhý den ráno jsem otevřela svou e-mailovou schránku a tam zpráva s předmětem Permakulturní tvoření 2021 v textu Luxusní roční kurz ekozahrady právě otevřen. „Hohoho!“, tetelilo se to nejhlubší ve mně.

Jsem si jistá, že tohle nebyl tah promakaného marketingu. Prostě jedna z náhod, které přeci neexistují. Byla jsem první přihlášená.

O měsíc později vypisuje kurz i Flera. Od Ferdinanda Lefflera se již také poměrně dlouhou dobu inspiruju. Ano, chci nasát o zahradách, co nejvíce. Pokud to nevyužiji profesně, zkrášlím si alespoň svou vlastní zahradu.

Co nevidíte a neslyšíte vy?

Do začátku kurzů zbývá ještě nějaký čas. Začínám vidět to, jak mne tvoření na vlastní zahradě naplňuje a vyživuje, jak mne pohlcuje, jak jsem nadšená, když mohu o zahradě mluvit. Začínám slyšet komentáře kamarádek: „Mně se z té tvojí zahrady nechce nikdy odejít.“ „Vážně?“ pochybuji, „AHA.“

Pomalinku, polehoučku se vracím k sobě. Začíná mi docházet, že to veliké vznešené poslání, které hledám roky venku, je nakonec celou dobu se mnou v mé vlastní zahradě.

A taky, že moje srdce už to vědělo dávno. Už tenkrát v roce 2015 jsem věděla, že ty fotky budu jednou sdílet až vám budu ukazovat, jak sázet živý plot a tvořit trvalkový záhonek. Jenom můj zdravý rozum mi přes ten můj niterný sen stále házel mlhavý závoj a tvrdil, že je to blbost.

Lekce u zahradního architekta

Startuje kurz atelieru Flera. Jsem totálně nadšená. Vstávám v pět hodin ráno. Kreslím. Nořím se do tvoření. Neustále se usmívám. Vibruje to ve mně radostí. Cítím, že se dotýkám něčeho parádního uvnitř sebe. Kreslím. Vypracovat studii pro mne byla hračka, protože ten obrázek byl už dávno před tím v mé hlavě a značná část i v realitě.

Studie naší zahrady je hotová. Fotím. A ještě před tím, než začnu řešit, zda na to mám odvahu či ne, posílám studii do skupiny spolužákům pro zpětnou vazbu. „Wauw!“ Poprvé v životě sbírám lajky. Podlamují se mi kolena. Dostávám osobní zpětnou vazbu od samotného Ferdinanda Lefflera, zahradního architekta.

„To považuji za nádherný DÁREK i šťastnou NÁHODU v jednom.“

Jarní velké budování aneb v akci až po vrch holínek

Má umělecká duše se tetelí a racionální mysl je ráda, že má konečně jasno. Prozatím alespoň jasno v tom, jak konkrétně dotáhneme naši zahradu. Nedávno jsme zakopali dvě nádrže na dešťovou vodu a nechali si udělat jezírko.

Výsledek toho loňského budování vypadá zhruba tak, jako … že máme co dělat. Mám v plánu okolí jezírka přetvořit na kosatcový ráj, přeměnit bahenní cestičky na mlatové, postavit suchou zídku a nechat rozkvést spousty a spousty trvalek.

„Je mi jasné, že potřebujeme pomoc.“

Zmíním se před kamarádkou a její muž má zcela náhodou zrovna teď čas a chuť podat nám pomocnou ruku. Na tomto místě bych vás chtěla všechny moc a moc popostrčit k tomu, abyste si občas řekli o pomoc, alespoň o malou.

Objednávám bagr, štěrk a ocelovou pásovinu. Připravujeme prostory pro nové trvalky a bagrují se cestičky. Teď je to opravdový bahenní ráj pro děti.

S kamerou mimo komfortní zónu

V tom mi cinkne zpráva v telefonu. Píšou z Flery: „Rádi bychom natočili video s absolventy. Byla byste ochotná nám něco krátkého povědět na kameru?“  Téměř okamžitě mne zaplaví vlna paniky: „Hahá, naprosto ideální čas pro natáčení.“ a „Tak to bude husté překročení komfortní zóny.“ Ale znám už tyto pocity a už s nimi taky umím trochu pracovat. Ta špetka humoru v té panice značí, že vlastně chci. Píšu: „Ano…“

„Stojí to za to, občas překročit nějakou tu komfortní zónu.„

V souvislosti s příslibem referencí na kurz jsem nucena překonat spousty poprvé ještě před samotným natáčením. Focení mých prvních osobních portrétů, mé fotky a texty na sociálních sítích. Zapojuji své kamarádky fotografky a jsem nadšená, že tvoříme spolu, což jsem si vždycky přála.

No a pak to natáčení. Jedna část ve mně si přeje, aby se na to zapomnělo, vymazalo se to, nebylo to. Při představě, že mluvím do kamery, se mi dělá fyzicky špatně. Druhá část mého já ví, že TEĎ už chci říkat životu ANO, protože KONEČNĚ CÍTÍM, ŽE MÍŘÍM SPRÁVNÝM SMĚREM.

Pak ten den přijde. A přijedou ve třech a jsou tak milí a je to tak příjemné povídání, že skoro úplně zapomenu být nervózní. Zjišťuji, že za tou zónou komfortu, je to vlastně celkem fajn.

Foto: Jana Hronská za ateliér Flera

V zemi krále Jaroslava

Střih. Procházím spolu s dalšími zahrad tvůrci po pozemcích s lesními i ovocnými stromy a keři, proplouváme kvetoucí loukou a rozléváme se po cestičkách záhonoviště jako meandrující řeka. Jaroslav Svoboda, legenda v permakulturním světě, vypráví o ekozahradách, permakultuře, o principu sukcese. Vypráví o stromech, keřích a kosatcích :) Učí nás, jak vnímat přírodu a jak vnímat sebe jako tvůrce.

Cítím se jako bych po dlouhé době přijela zpátky domů. Dávno před kurzem jsem toto téma studovala z knížek. Teď to však vidím na vlastní oči, slyším na vlastní uši, cítím vlastním nosem i srdcem a celou bytostí. Totální ráj na zemi. Vidím, fungující ekozahradu. Vidím, že to jde. Krásné jedlé a přírodní zahrady tvořené s lehkostí, hravostí a radostí jsou realitou.

První tvůrčí zakázka

Léto plyne poměrně poklidně a já vstřebávám, co nového jsem o sobě zjistila. Žasnu nad tím, jak to ten život poskládal, jak to vše zaklaplo přesně v ten správný čas. Teď už vím, že tohle téma je trefa do černého. Na konci srpna k nám na zahradu tak trochu náhodou přijde jedna ze sousedek a úplnou náhodou zrovna potřebuje navrhnout trvalkový záhonek k jurtě.

Hm a je to tady! Pochybnosti po tolika předchozích událostech již nemají takovou sílu. Prostě se pouštím do návrhu. Přichází ke mne vize záhonku a já tvořím. A souhrou několika dalších šťastných náhod je i země připravena, trvalky nakoupeny a rozmístěny na správná místa. Já pak už jen zpovzdálí sleduji, jak si majitelé se svým malým synkem užívají to samotné sázení.

Řeknu vám, to je taková nádhera a blaženost, když předáváte svoje dílo a lidé jsou nadšení z toho, co jim přinášíte. Díky obrázkům si dokáží jasně představit, jaké to bude, až se rostlinky rozrostou a pokvetou. Navíc se aktivně zapojí do toho procesu a své vlastní ruce si zamažou od hlíny.

Potřebujete i vy doplnit pár puzzles do vašeho obrazu o trvalkách? Chcete si také zamazat ruce od hlíny? V eBooku Jak si vytvořit kouzelný kvetoucí záhonek dostanete všechny potřebné dílky.

Nečekaná podpora

S podzimem události opět začaly nabírat na tempu. Dostávám pozvání na několik živých přednášek v rámci Flera Academy. Třesu si rukou s Ferdinandem Lefflerem, jedním z nejvyhledávanějších zahradních architektů, který se svým ateliérem řeší zahradní a krajinářské zakázky na mnoha místech světa.

Dostávám od něho velmi milé povzbuzení. Mluví o mém návrhu, jako o nádherné organické zahradě, která je plná energie a lehkosti a o mém daru, který každý nemá.

Wauw Jakoby vesmír věděl, že to že jsem „člověk na správém místě“ potřebuji slyšet od někoho velmi význačného z oboru, protože jinak bych tomu vzhledem k mé minulosti nejspíš neuvěřila.

Teorie protkaná praxí a intenzivní radostí

V mezičase na dalším kurzu přehazuji kompost, pálím dřevěné uhlí, sázím stromy, cvičím se ve vnímání energetických linií a učím se permakulturnímu designu. A také si užívám plnými doušky nefalšované srandy s lidmi, kteří jsou na stejné vlně ekozahradního tvoření.

Obrovské množství inspirace, jak tvořit zdravé, živé a úrodné zahrady i celé rodové statky. Vlna euforie, že se to skutečně v praxi děje, že vznikají a žijí menší i větší projekty, které jsou trvale udržitelné a prospěšné.

Tohle je už několikátý živý výcvik z celé roční série. Tvořivá energie je tak intenzivní, že několik dní téměř nespím. Bez kapky alkoholu a zrnka cukru :) Cesta za vášní je sama o sobě velmi sytící.

Hroutí se můj starý svět

Mezitím se zuby nehty snažím udržet svoji seriózní práci a ve správných termínech odesílat všechny přehledy a daňová přiznání. Jenže jsem ve stavu zamilovanosti, pohlcena vášní a zapomínám i děti vozit na kroužky. Mnohdy je mi vážně trapně, protože se normálně považuji za velmi zodpovědnou a spolehlivou ženu.

Teď je však naprosto zjevné, že už to všechno neudržím. Moje TODO listy se hroutí jako domeček z karet. Má pozornost je jinde. Vrcholí to tím, že mi v jediném týdnu přijdou tři upomínky z úřadů ve stylu: „nepodali jste včas“, „upozorňujeme na nedodání“, „podejte ihned“. Rosím se horkým potem a málem omdlévám.

Vím to už dlouho, že musím udělat zásadní rozhodnutí. A tak dlouho jsem jej odkládala. Znovu se nechala mým největším klientem přesvědčit, abych ho dál zastupovala. Je mi líto. Dál to nejde, Je mi jasné, že musím jednat hned, jinak možná nastanou větší problémy, než pár upomínek. Brečím ohromným smutkem. Zvedám telefon a domlouvám se na ukončení spolupráce. Brečím ohromnou radostí.

Dotáhnu poslední měsíce a později v lednu zakázku připravím k předání. Vše nadstandardně opečuju a ukončím. Úleva nepopsatelná je to.

Další zakázky a další kurzy

A jede se dál. Svým nadšením nakazím jednu z mých blízkých kamarádek, která se chce (náhodou právě teď :) pustit do rekonstrukce své zahrady a žádá mne o zpracování návrhu. Cítím, že mi ještě cosi chybí. A opět mi, jako na zavolanou, přichází do cesty kurz o designu zahrad, tentokrát v podání ženy. Hluboce se mnou rezonuje její ženský přístup. Totiž spojení krásy s užitkem.

Mám pocit, jakoby se mi zacelovaly poslední mezírky, které jsem dosud pociťovala mezi mou vlastní představou, mými vlastními zkušenostmi a mezitím, co jsem se naučila od mých úžasných mužských učitelů.

Z kurzu vycházím už s jasnou vizí toho, jaké zahrady chci tvořit právě já. Kromě toho jsem se naučila kreslit nádherné návrhy a jsem připravená na vykročení z mé vlastní soukromé zahrady k dalším obzorům.

Cesta za vášní a psaní blogu

A jsem v tom až po uši :) Tento můj přelomový rok byl nadupaný událostmi a přerody. Nic z toho by se však nestalo, kdybych si nedodala odvahu a nešla dál, daleko za své hranice.

Taky jsem opustila něco ze svého starého světa a ač přišla i bolest a nepříjemnosti, cítím jak se začíná objevovat svoboda a radost a síla jít ještě dál…

A jedním z těch dál je pro mne i psaní blogu. Proč píšu? Plním si sen, kterého jsem si všimla, když jsem si zhruba po 108. do mého soukromého deníku napsala poznámku: „Miluju psaní“.

Chci se s vámi dělit o plody, které ve mne postupně dozrávají. Mám touhu inspirovat především vás, kdo tvoříte krásné přírodní zahrady. Tlak zevnitř je už příliš silný. Drtí mne. Vlastně nemám na výběr. A tak píšu!

Celý tento článek o cestě za vášní jsem psala s plným vědomím toho, že náhody neexistují. Bublá ve mně radost, že ke každé té milé události, jsem v minulosti vlastnoručně  zasela semínka. A také si uvědomuju, že semena jsem osobně zasela i k záležitostem, nad kterými skřípu zuby. Tak to je. Skvělé na tom je, že máme svobodnou vůli pro jaké osivo se rozhodneme. Život máme ve svých rukou!

Kéž vás tento článek inspiruje k vykročení za vašimi osobními sny.

„Zasévejme a pečujme o semínka své vysněné budoucnosti.“